Ztracený rok 2020? Tak to fakt ne… Cesty Tomáše Burgeta (nejen) po Peru v době Covid krize

31. ledna 2021 mu bude 21 let. Narodil se v Praze, studoval na soukromém gymnáziu a už tam chápal, že škola se svým sešněrovaným systémem nemůže předat všechny podstatné znalosti o tomto světě… tak se rozhodl vydat se jej prozkoumat…

Tenhle článek na mém blogu je výjimečný. Jeho autorství náleží Tomášovi, teprve pak až mně. Zasloužil si tenhle prostor… v době, kdy mnozí, i hodně dobrodružní cestovatelé tvrdí, že rok 2020 je cestovatelsky mrtvý rok, Tomáš ukazuje pravý opak. V době nejtvrdší peruánské Covid krize (jež trvala sedm měsíců, od 16. 3. 2020 do 5. 10. 2020) se svým kamarádem (coby dva gringos) projel stopem dvě třetiny země. V době, kdy se lidi báli otevřít dveře domu pekaři, spali přes Couchsurfing u koho se dalo, klidně na zemi. Trekkovali přes hory i doly, batoh na zádech, s vědomím, že duše nezná omezení. “Všechno je o tom, co jsi ochotný pro prožitek dát, jak dalece jsi ochotný vystoupit ze své komfortní zóny.” říká Tomáš…


(Momentka z cesty.)

Od začátku roku 2020 až do druhé třetiny listopadu se Tomáš pohyboval po Peru, před několika týdny se objevil na znovuotevřeném, liduprázdném Machu Picchu a aktuálně se před pár dny vrátil na Vánoce ke své rodině v Praze. Po Novém roce prý frčí dál…


(Dlouhý pochod po plážích z Huanchaca zpět do Trujilla.)

Cesta kolem světa? Ne tak úplně…

Měla to vlastně být „cesta kolem světa“, říká Tomáš. Začala v říjnu 2019 v Evropě, na jihu Francie a ve Španělsku, a pokračovala přeletem do Mexika. Když projel celou Střední Ameriku, pokračoval Tomáš do Jižní Ameriky, přes Kolumbii a Ekvádor do Peru. Až do Ekvádoru postupoval na svých cestách velmi rychle, zřídka strávil v jedné zemi víc než jeden týden. V Ekvádoru se ale zdržel na delší dobu, první měsíc cestoval po ekvádorském pobřeží a dobrovolničil za stravu a nocleh na plážích, druhý měsíc pracoval v  české restauraci Golden Prague Pub v Cuence. Tam se také setkal se svým kamarádem z Ruska, se kterým se potkali již o pár měsíců dříve v Panamě.


(Na hřebenu při přecházení hor z Posvátného údolí do Cuzca.)

V Cuency se rozhodli společně pokračovat do Peru, kam vstoupili přes pravděpodobně jeden z nejméně používaných hraničních přechodů mezi ekvádorskou Vilcabambou a peruánským Jaenem.

„Když jsme přecházeli hranice, na ekvádorské straně vedla až k hranicím prašná cesta a na peruánské straně se najednou proměnila v asfaltovou silnici. Všude byly hromady aut, ale my museli šlapat v tom hrozném vedru po svých, jen něco se dalo odstopovat, protože blízko hranic kvůli narko-trafikantům nikdo moc nestaví. No a hned po vstupu do Peru kamaráda kousl pouliční pes, takže musel několik měsíců chodit na vakcíny proti vzteklině, což v době Covidu a při všech našich přesunech bylo teda něco. Jaen sám o sobě je dost nebezpečné město, tak jsme byli docela vyklepaní, když jsme tam na venku museli strávit první noc, protože jsme nenašli ubytování. Bylo to zajímavé přivítání v Peru.“


(Na zádi kamionu na cestě přes Andy do Cuzca.)

Prvních pár dní cestovali po Peru směrem na jih, bez jakýchkoli problémů, až do Cajamarcy. Po cestě do Trujilla večer zastavili v jedné horské vesnici a rozhodli se tam přespat. Byl to přesně ten večer, kdy peruánský prezident vyhlásil celostátní karanténu (jež započala dnem 16. 3. 2020 a trvala dlouhé čtyři měsíce s přísnými omezeními, viz můj článek ZDE, načež plynně na další tři měsíce navázaly karantény ohniskové, postihující velkou část země).

Nocleh na schodišti radnice, první strachy z cizinců a měření teploty…

Nevěděli, kde v turisty neprozkoumaných horách přenocovat, tak zašli na místní policii a zeptali se, jestli by pro ně neměli nějaké místo, třeba jen uzavřený pozemek, kde by si mohli postavit stan (kvůli bezpečnosti prakticky nelze rozložit si v Peru stan jen tak někde). Policisté (často v Peru obviňovaní z korupce a nedostatku empatie), sami vystrašení z pandemie, která Peru pohltila, ale empatičtí, nabídli oběma cestovatelům malý „pokojík“ (spíše schodiště) na místní radnici, kde mohli přespat na zemi. Do 23. hodiny v noci se všechno zdálo být v pořádku. Pak ale zaklepala na dveře útočiště zdravotnice z místního zdravotního centra, i s pány policisty a vystrašenými přihlížejícími vesničany. Donutila cestovatele podstoupit zdravotní prohlídku a poptávala se, zda mají nějaké symptomy Covidu. Mladí kluci, světlovlasí – čili primárně první terče předsudků a nedůvěry v době „kvůli turistům rozšířené pandemie“ – prostě odpovídali na všechno ne. Po odchodu „delegace“ prožili relativně klidnou noc, ale když brzy ráno chtěli vyrazit dál, už na ně před radnicí opět čekala policie, a to s oznámením, že musejí počkat na doktora z Cajamarcy. Ten přijel asi po 3 hodinách a jevil se klidnější než ostatní. Proběhl tentýž „výslech“ a změření teploty, načež bylo turistům povoleno pokračovat v cestě, přičemž se policie nabídla, že je popoveze do další vesnice (snad z radosti, že potenciální nebezpeční nezůstanou v jejich distriktu). Ještě tentýž den tak kluci – i s pomocí autostopu – dorazili do Trujilla, které je turistů znalé a kde se nachází mezi surfaři proslulé Huanchaco, o němž jsem psala ZDE.


(Pečeme dort s našimi přáteli, zachránci v Chimbote.)

Drsná realita světa jinak

Kvůli karanténě rázem byly ulice liduprázdné. Těch pár lidí, co vykročilo z domu za účelem nákupu potravin, mělo na sobě roušky. Kluci strávili v Trujillu a Huanchacu dva týdny, z toho několik dní v hostelech, než uzavřely svůj provoz, a další přes Couchsurfing (což se později stávalo stále obtížnějším, protože stále více lidí mělo strach kvůli nové nemoci přijímat cizí lidi do svého domu). Z Trujilla cestovatelé pokračovali dál na jih; záměrem bylo dostat se ke kmenovým komunitám v džungli v oblasti Pucallpy. Dojeli stopem do Chimbote (cca dvě hodiny cesty z Trujilla). Tehdy mě Tomáš prvně kontaktoval se žádostí o Couchsurfing, jíž jsem já, vyhozená právě ze školy, kde jsem dobrovolně vypomáhala a bydlela, ale která se kvůli pandemii uzavřela, musela zamítnout. Sama jsem se narychlo přesunula ke svému příteli do pronajatého mini bytu, kde jsme dlouho sdíleli jednu postel, protože nic kromě jídla nešlo koupit – ani nafukovací lehátko. Pro víc osob nebylo místo a navíc majitel našeho domu zatrhl kvůli pandemii jakékoli návštěvy pod výhružkou vyhazovu.


(Pod ledovcem – z výletu na horu Chicón u Urubamby.)

V Chimbote se kluci ocitli s nastávajícím večerem; byli prakticky sami uprostřed vyprázdněného města, nemohli najít žádný otevřený hotel ani hostel (pozor, hostal není totéž co hostel, hostal slouží jako hodinový hotel, servis v Jižní Americe naprosto normální, jelikož mnoho mladých lidí žije kvůli úspoře financí se svými rodiči a tato místa jsou možností, jak si v klidu užít trochu intimity – i hostaly byly samozřejmě v době krize uzavřené). Chodili od domu k domu jak Marie s Josefem a ptali se lidí, jestli by mohli přespat na jejich dvorku (stále se bavíme o Peru, zemi, kde se lidé bojí jet osobním autem na pláž v době slunce západu, jelikož by je mohla přepadnout tlupa, ukrást mobily i auto a znásilnit je – ženu i muže – jako se to například stalo před několika měsíci na slavné pláži Pimentel v Chiclayu). Měli obrovské štěstí, protože narazili na rodinu, která jim nabídla svůj „druhý dům“, totiž dům v procesu výstavby; ze čtyř pater jen první mělo zavedenou vodu a světlo, v ostatních byly pouze holé betonové stěny. Rodina, jež nezištně nabídla pomoc, chápala situaci dvou gringos lépe než jiní, protože bratr paní domácí přijel před pár dny do Peru se svou ženou z Chile na pohřeb jejich otce a kvůli pandemii se také nemohli vrátit domů.


(Stopování ve vyprahlé, liduprázdné poušti na cestě do Cuzca.)

Kluci tak žili několik týdnů v přístavním městě známém pro průmysl zejména v oblasti zpracování ryb a oceli. Město bylo čistší a klidnější než jindy, protože na tři týdny byly všechny továrny uzavřeny. Kluci přespávali ve stanu v rozestavěném domě a čekali, až se otevřou hranice nebo skončí karanténa. Neměli v úmyslu vzdát se svých cest a vrátit se domů. Do ČR byl vypraven pouze jeden repatriační let, jímž se do vlasti vrátili mnozí čeští turisté na sklonku března (28. 3. 2020). Kluci se rozhodli v cestách pokračovat, tím spíše, že peruánská vláda vydala prohlášení, že bude po celou dobu nouzového stavu (který platí až doteď, např. stále máme povinné nošení roušek, sociální distancing v rámci zakázaných koncertů, divadel apod. či uzavřených knihoven a kostelů, zákaz vstupu na pláže o víkendu z důvodu zabránění koncentrace lidí či zákaz vycházení po 23. hodině) zrušena vízová povinnost a po skončení nouzového stavu si každý turista může vybrat tu dobu, pro níž ještě mělo platit jejich konkrétní vízum ode dne vyhlášení nouzového stavu, než bude nucen zemi opustit.


(Trávení volného času, pouštění draků za karantény v Chimbote.)

Přesun do Limy a „dny temna“

Kluci prochodili pěšky, co se dalo, protože osobní auta i taxíky byly zakázané (v Peru hromadná doprava prakticky neexistuje, suplují ji taxi colectivos, jež byla zakázána). Dostali se i na místní vyprázdněné pláže (cca 10 km od města), ale dál, například směrem do krásného vnitrozemí podhůří And v oblasti Jimbe či Colcap nebo do Kordilér v Huarazu či Carazu nepronikli, jelikož nebylo jak, i dálnice Panamericana byla najednou prázdná, s výjimkou kočujících venezuelských uprchlíků, kteří se v zoufalství, vyhození z práce, vraceli pěšky na sever země a přes Ekvádor dál…


(Tři muži ve člunu (Tři dobrodruzi na jezeře Titicaca).)

Počátkem května se kluci, když byl povolen – se speciálními rozvrhy pracovních týmů a se zajištěním firemních autobusů a speciálních povolení pro další firemní vozidla – provoz některých továren, vydali stopem do Limy, kde se jim mezitím podařilo najít Couchsurfing u jednoho místního muže. Přesouvali se (standardně cesta autem zabere cca 7 hodin po dálnici z Chimbote do Limy) v době, kdy stále platila přísná opatření na pohyb motorových vozidel, a tak na každé mýtné bráně museli přestát policejní kontrolu, která jim kdykoli mohla sdělit, že je pohyb z regionu do regionu zakázán a mohla vymáhat pokutu ve výši cca 70 000 Kč, případně je poslat do vězení. Proto museli vždy před mýtnou bránou vystoupit, projít přes ni pěšky (kvůli venezuelských uprchlíkům a incidentům se slzným plynem, který policie v Limě pálila pár dní předtím do chudých Peruánců, kteří se – bez práce a střechy nad hlavou – vraceli ke svým nukleárním rodinám na venkově, a vlně protestů, jež se zvedla po těchto incidentech, bylo chození pěšky po silnici nadále v době krize „velkoryse“ přehlíženo), kdy policie dělala, že nic nevidí, a posléze stopovat dál. Tímto způsobem se dostali za dva dny až do Limy. Tam nastaly nejhorší týdny chladné, ponuré, větrné zimy (zde trvá cca od června do září, ale už květen je chladný). Ulice v Limě byly střeženy policií, skutečně nešlo než zajít si v okolí cca 500 metrů od bydliště koupit do nejbližšího krámku či tržiště jídlo. Policie často chodce zastavovala s požadavkem kontroly dokladů a s dotazem na místo pobytu, jež si mnohdy ověřovali telefonáty…


(Útěk do světa literatury, v začátcích karantény v Chimbote.)

Hostitel kluků byl naštěstí opět fajn, takže strávili „dny temna“ (v Peru byl tou dobou také zákaz vycházení po setmění, tedy od šesté večer) hraním společenských her. Když se v červnu podmínky v Limě lehce uvolnily, stihli si prohlédnout prakticky celé město, více méně opět skrze chůzi, případně vypůjčená kola, na sklonku června i skrze taxíky, jež postupně získávaly povolení k pohybu, ovšem s přísnými pravidly a s vysokými cenami.

Cuzco – město duchů

Od prvního července byla ukončena celostátní karanténa a byly zahájeny ohniskové, jimž se Lima, na rozdíl např. od Chimbote, vyhnula. Kluci tak mohli vyrazit dál, i když cestování bylo stále složité a oficiálně se nesmělo vstupovat do regionů s karanténou. Kluci proto kvůli policejním kontrolám na silnících často přejížděli tajně v noci na zádi kamionů, schovávali se před hlídkami apod. Za několik dní dorazili do Cuzca, asi nejslavnější turistické destinace v Peru (díky Machu Picchu), které se mezitím za několik měsíců karantény přeměnilo na město duchů.

Zde narazili na fakt, že komunity, jež oblasti Posvátné údolí střeží (podobně jako kmenové komunity džungli nebo horské komunity Andy) nechtěli nikoho pouštět na žádná místa mimo město. Na cestě k laguně Humantay byli v jedné vesnici zastaveni policií, jež jim sdělila, že je celá oblast uzavřená, a nepustila je dál. Několik pokusů, jak proniknout na Machu Picchu a k dalším posvátným ruinám, skončilo marnou snahou, stejně tak jako pokus přesunu do džungle. Kluci se tak pěšky vrátili, zklamaní a vyčerpaní, do Cuzca, kam místo očekávaného otevření hranic přišla další vlna ohniskové karantény. Situace v zemi prohlubovala ekonomickou krizi a začaly se objevovat první protesty proti vládním nařízením.

Kluci mezitím hledali v Posvátném údolí místo, kde by mohli dobrovolničit za stravu a nocleh. Nakonec se jim podařilo najít jednu eco-lodge v Urubambě, kam dojeli přes Pisac, kde se jim podařilo proniknout i na „místa turistického zájmu“, kde se ocitli úplně sami. Koncem srpna se tedy na pět týdnů usadili v Urubambě, kde mohli ve volném čase objevovat krásy Posvátného údolí v místech, kde komunity nebránily vstupu, mj. se vydali na trek okolo hory Ausangate i na Duhovou horu Vinicuncu, což byl pro Tomáše splněný sen a jeho prapůvodní záměr vstupu do Peru.

Do Bolívie pěšky přes hory – a sám

Po pěti týdnech a dalších postupných uvolňováních v zemi se oba cestovatelé vydali k jezeru Titicaca, což byl údajně jeden z nejlepších zážitků na jejich cestě. V Punu se s kamarádem rozloučili a každý pokračoval svou cestou – ruský objevovatel do Arequipy a Tomáš do Bolívie (s cílem proniknout do La Paz), a to pěšky přes hory, jelikož hranice byly stále zavřené. Cesta tam byla dlouhá, ale bezproblémová, říká Tomáš s úsměvem. Do La Paz skutečně došel a užil si tam příjemný týden, kdy se shodou okolností konaly prezidentské volby, město vřelo (i v obavách očekávaných nepokojů, jež provázely i poslední volby) a na Covid se tak nějak zapomnělo.


(V peruánských čepicích a se šátky místo roušky za nejtužší karantény v Limě.)

Na cestě zpět do Peru, kde mezitím 5. 10. 2020 byla zrušena ohnisková karanténa ve všech regionech, jej ale zastavila bolivijská pohraniční stráž, která odmítala věřit faktu, že si Tomáš jen tak šlape po horách. Obávali se, že se jedná o narko-trafikanta, takže zkoumali jeho doklady i obsah batohu. Když zjistili, jaká je realita, nechali Tomáše – v šoku – pokračovat dál. Začínala už noc, a tak rychle běžel k hranicím s Peru, aniž by se kdekoli zastavoval. Přenocoval v blízkosti hranice a další den dorazil do Tacny na jihu Peru.


(Vyčerpávající jízda přes poušť na cestě do Limy.)

Tomáš se nakonec sám také vydal do Arequipy, která je proslulá svou architekturou a kaňonem Colca. S kamarádem už se ale nesetkal, ten mezitím pokračoval dál na svých cestách po Peru, se záměrem vyčkat na otevření hranic s Bolívií (první obnovené oficiální lety proběhly v listopadu) a odtud pokračovat do Brazílie a Ria de Janeira.

Tomáš se ocitl znovu v Cuzcu, na znovuotevřeném Machu Picchu byl prakticky sám (pamatuji si, jak jsme si v březnu 2019 musely s kamarádkou kupovat lístky na dopolední či odpolední vstup dva týdny dopředu, a jak všude proudily davy…) a svůj dlouhý pobyt v Peru uzavřel cestou do Pucallpy, známé části amazonské džungle, kam mnozí dobrodruzi vyrážejí za ayahuascovými dietami, kam se dostal v první půli listopadu již vcelku bez problémů. Jak říká: „I přes to nesnesitelné vedro jsem si to tam moc užil, po tom čase v Andách to byla příjemná změna“.


(Výhled z Hory Mládí a Míru na Chimbote.)

I´ll Be Home for Christmas…

Z Pucallpy přeletěl do Limy, odkud přes aktuální monopol (údajně humanitárních) letů (nechutně předražených) společnosti KLM (jež má jediná povolení na lety do Evropy – peruánská vláda stále oficiálně tvrdí, že „komerční“ lety do Evropy nelze spustit, protože si to Evropa nepřeje… ano, Covid sehrál roli v nejrůznějších světových machinacích) sehnal letenku a vrátil se na advent ke své rodině a do své vlasti, která vzhledem ke stávající situaci v Evropě přivítala cestovatele karanténou…

Tomáš říká, že mu to vůbec nevadí, užívá si čas s rodinou, v evropském komfortu, vypráví o cestách, chatuje se známými, pracuje na fotkách z cest a na své první knize inspirované jeho cestovatelskými dobrodružstvími. Inu, málokdo si na první dobrou dopřeje takový krajíc…

„Co vypadalo zprvu jako nemožné, se nakonec ukázalo jako snadná záležitost.“ tvrdí Tomáš. „Myslel jsem si nejdřív, že už se z Peru nedostanu a strávím další Vánoce v Latinské Americe, ale nakonec jsem si koupil letenku den před odletem a o několik hodin později už seděl v letadle směr Panama, Amsterdam, Praha.“

A co tedy vize roku 2020 jako ztraceného? Tomášův smích znějící z telefonu rozvibruje vzduch na pláži, kde se vyvaluji, zatímco si povídáme (není víkend, tak můžu). „Tak to fakt ne! Moje původní plány kvůli letošní celosvětové situaci úplně nevyšly, ale pro mě rozhodně nebyl tenhle rok ztracený. Procestoval jsem skoro celé Peru! A i když je to země tak obrovská, že je tam stále co objevovat, mám fakt dojem, že jsem tam viděl a zažil dost. Kdyby mě tam Covid nezdržel, vydal bych se maximálně do Cuzca, jako většina českých cestovatelů, a nikdy nezjistil, jaká je to zajímavá země. Určitě se chci do Peru brzy vrátit a taky pokračovat ve své cestě kolem světa. Začátkem příštího roku se chystám s kamarádem do Jižní Afriky – nový kontinent, nová dobrodružství.“

Zaklapávám telefon s potutelným úsměvem na rtech… Je to tak, kde je dobrá vůle, vytrvalost, ochota, otevřenost a síla ducha, tam kvete kvítí poznání… Tak že už bych si já konečně přestala stěžovat na ten věčný pacifický vítr tady?

Díky, Tome. Velká inspirace a RESPEKT!

Tomáš Burget: Cestovatel pokřtěný ve vodách Centrální a Jižní Ameriky. Věnuje se produkci elektronické hudby, hře na klavír a na kytaru, výtvarné a dokumentární fotografii. Aktuálně pracuje na své první cestovatelské knize a chystá se na cestu do Jižní Afriky.

One thought on “Ztracený rok 2020? Tak to fakt ne… Cesty Tomáše Burgeta (nejen) po Peru v době Covid krize

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.